Australský honácký pes mne nejdříve zaujal svým původem - spojení dinga, bulteriéra a pasteveckých psů se mi zdálo být zajímavé. Mám velmi rád bulteriéry a doufal jsem, že část své výborné povahy předali i australákovi. Poprvé jsem větší množství australských honáckých psů viděl pohromadě při návštěvě Světové výstavy v Bernu, kde se ale bohužel nepředvedli žádní krásní jedinci. Začal jsem se zajímat o chov v Evropě a zjistil jsem, že nejkvalitnější australské honácké psy má v současné době paní Sirkka-Liisa Alatulkkila z Finska, chovatelská stanice "Cattlefarm´s". Na Evropské výstavě v Kodani jsem obdivoval jejího vynikajícího psa, kontaktoval jsem ji a domluvil si s ní dovoz své první feny, dospělé modré Cattlefarm´s Blue Arrow - "Erinky". Moje manželka dlouhá léta chovala chrty a tak jsem byl zvyklý na psy, se kterými lze jen těžko chodit  na procházky do volné přírody. Kdykoliv jsme chrty vypustili z vodítek, zmizeli na dlouhou dobu a my jsme se dále procházeli bez nich. Po první procházce s Erinkou jsem australákům zcela propadl - po chrtech to byla skutečná lázeň na nervy, vyrazit si s ní na výlet. Poprvé jsem nemusel neustále dávat pozor, zda se v našem okolí (do jednoho kilometru i dále) nepohybuje nějaká potenciální kořist našich saluk -  slepice, zajíci, srny, rodiče s lekavými dětmi nebo pejskaři s chlupatými psíky! Nešel jsem na procházku sám, jen s prázdnými vodítky a obavou, co se za obzorem, kde chrti zmizeli, asi děje. Erinka se držela nedaleko mne, neustále sledovala, kam jdu a co dělám a nikam neodbíhala. Když jsem se zastavil, zůstala stát, když jsem se dal do kroku, vykročila také. I další mí australáci se chovali stejně - vždy se drželi okolo nás a nedaleko domu, "pomáhali" při práci, nikdy nikam neodbíhali a nehonili jiná zvířata. Vždy byli a dodnes jsou milí a nenároční společníci - lenivě pospávají, když na ně není čas a radují se, když se něco děje.